NAČ DÁL TEN KVĚT MĚL BY KVÉST

NEVINNÁ SMRT

Sedl jsem ku vínu
sám ve své samotě
řka si, že potěší
to zralé hrozno tě.

Vytrhl špunt jsem
ze skelného objetí
vysvobodil jsem ho
z ročního zajetí.

Zajetí hrdla ho
- krutého bachaře
sevřen byl jak ďábel
uvězněn na faře.

Vlil jsem si do skleny
půl deci radostí
bych trochu porozbil
těch denních všedností.

Kalné to bylo
- to víno, ach dobroto
čichati k němu jak jindy
dnes nešlo to.

Však řekl jsem chuti,
že na jazyk okusím
avšak jsem netušil,
že pak se zadusím.

Lapnul jsem po dechu
svíraje hrdlo si
po tomto ročníku
pomoci nešlo si.

Padl jsem na trávník
bulvy se draly ven
v záškubech nervů ké
odkud se braly jen.

Zemřel jsem trapně tak
na vlastní zahradě
těžko říct proč - možná
byl sem již na řadě.

Anebo na vině
špačků těch plechových
co rok sem strkají
zobáků jedových.